Zrcadlo - Vánoce

Sedím u svého stolu a koukám z okna. Přitom nevědomky mumlu jedno slovo. "Dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, -"

"Jesspere? Jídlo." 

"- dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, -"

"Tys neslyšel?" ozve se za mýma zádama, až nadskočím. 

"Cože?" 

"Na stole je jídlo." 

"Už jdu," kývnu. Zvednu se a jdu za tátou. V kuchyni se posadím k jídelnímu stolu, vezmu si příbor a pustím se do jídla. 

Dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek. 

"Nechutná ti?" 

"Co?" 

Mamka ukáže na můj talíř. Pořád je z většiny plnej, na rozdíl od rodičů. 

Místo odpovědi začnu rychle jíst. Nechci, aby měl táta nějaký kecy. Stačí, že mě pořád pozoruje. Mám chuť na něj zařvat, ať mi dá aspoň o svátcích pokoj. Nechápu, proč mi pořád Bastian říká, že mě má táta rád. Asi to soudí podle svýho otce, se kterým konečně vychází. U nás je to ale pořád dost napjatý. Aspoň, že nemá kecy o mý orientaci. To bych určitě nevydržel! 

"Díky," poděkuju mámě za jídlo, odnesu talíř do myčky a vrátím se do svýho pokoje. 

Dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek, dárek. Krucinál! Proč je tak těžký vymyslet Bastianovi nějakej dárek. On si sám o nic konkrétního neřekne a mě fakt nic nenapadá! Nic nesbírá, oblečení mu kupuje máma a ke svým koníčkům nic nepotřebuje. Jako dal by se koupit nějakej pitomej plyšák s nápisem 'I love you', ale to mi přijde naprosto uhozený. Ale asi mi nic jinýho nezbude. Vánoce jsou už za dva dny! Jak znám Bastiana, tak ten má všechno už připravený. 

Opřu si hlavu o svoji ruku. Musím mu koupit něco hezkýho! Musím! Je to můj první kluk! Já jsem jeho první kluk! Nechci, aby byl zklamanej! A co víc, chci mu udělat radost! Ale moje hlava mi v tomhle nepomáhá. Zase se projevuje ten můj debilní nedostatek zkušeností! Na jednu stranu jsem rád, že Bastian je můj první kluk, ale na druhou jsem hrozně nejistej. Ve všem. 

"Chce nové potahy do auta." 

"Cože?" otočím se po tátovi. 

"Bastian chce nové potahy do auta." 

"Jak to víš?" Copak ho táta vyzvídá?! 

"Jeho otec mi to řekl." 

"Co?! Vy si voláte a mluvíte o nás?!" 

"Nekřič," zamračí se. "Jeho otec se o tom zmínil, když jsme spolu řešili ten Silvestr." 

"Aha." Na Silvestra chceme být s Bastianem spolu. Naštěstí už nemám zaracha, ale stejně se na všechno musím táty ptát jako malej harant. Nakonec, po několika týdnech mýho naléhání (podle táty trucování a vztekání) jsem dostal svolení, abych byl na Silvestra u Bastiana doma. 

"Jeho rodiče nebo ségra mu to nekoupí?" 

"Ne, k Vánocům dostal to auto. Plus nějaké drobnosti." 

"Tak... Díky," řeknu zdráhavě. 

Táta kývne, obrátí se a odejde z pokoje. Dívám se za ním. Aspoň k něčemu je ta jeho blbá zvědavost dobrá. Na počítači si otevřu vyhledávač, abych našel nějaký hezký potahy. Do toho mi pípne smska. 

Bastian: Kdy se uvidíme?

Já: Zítra. Budu mít volno po třetí hodině. 

Bastian: Já až po páté. Mám kroužek. 

Jo, to sdružení pro podporu menšin, ušklíbnu se. Nevadilo by mi, kdyby tam nebyl ten jeho debilní bývalej! Pořád ho podezřívám, že chce Bastiana zpátky. Na rozdíl ode mě dobře ví, jak kluka svést a dát mu všechno, co potřebuje. Pitomec!!! 

Já: Po něm přijedeš k nám?

Bastian: Ano. Mám pro tebe dárek. 

Já: Já pro tebe taky :). 

Rychle se podívám na monitor. Jo, zvládnou to doručit do zítra. 

Bastian: Těším se :). 

Já: Kdyby se ti to nelíbilo, tak se to dá vrátit. 

Bastian: Bude se mi to líbit :). 

Ještě, že je takovej, usměju se. Jinej kluk by mě už dávno odkopnul. Nejen kvůli mýmu lhaní, zbabělosti i nezkušenosti. Spíš... Bastian si to neuvědomuje, ale má na víc. A já se děsím toho, že mu to dojde.