V pasti - Doma

"Ahoj miláčku," obejme mě máma, sotva se objevím ve dveřích. 

"Ahoj," oplatím ji to a pevně ji stisknu. Po mojí rodině se mi hrozně stýskalo. I když mi sourozenci lezou na nervy, tak je mám stejně rád. 

"Copak se děje?" zeptá se mamka, když ji nepustím ani po dvou minutách. 

Zavrtím hlavou. 

"Jerede?" 

Ani teď neodpovím. Jen ji prostě chci ještě chvíli držet. Podle všeho to pochopí a dál mě objímá. Rukou mě občas pohladí po zádech nebo vlasech. 

"Kde jsou děcka?" napadne mě po dalších pár minutách. V domě je podezřelý ticho. 

"Jeli s tátou na místní trhy." 

"Tys nejela?" Mamka na trzích ráda nakupuje, nebo si aspoň prohlíží  věci na prodej. Občas si pro radost koupí malou dózičku nebo sošku. 

"Ne. Když napsals, že přijedeš, zůstala jsem doma. Někdo tě tu přece musel uvítat," usměje se. 

Odtáhnu se od ní a zkusím jí úsměv oplatit. Moc mi to ale nejde. Před mamkou se prostě neumím přetvařovat. I proto věděla o každám mým průšvihu. 

"Pojď do kuchyně," pokyne mi a sama tam vyrazí. Tam pokračuje ve vaření, zatímco já si sednu na židli. Voní to tu smaženým kuřetem. To zbožňuju. Ostatně tady na jihu je to tradiční a levný jídlo, na kterým jsem vyrostl. 

"Povídej." 

"Jen neopětovaná... láska," vypotím ze sebe nakonec. 

"Dál," pobídne mě po odmlčení. 

"To je v podstatě všechno. Zamiloval jsem se a on ne." Je děsný to říct takhle nahlas. Ale je to bohužel pravda. Docela dlouho jsem v sobě živil tu debilní naději, že i on mě má rád. Měnil se. Choval se jinak a já myslel... Jo, myšlení je úžasná věc, ušklíbnu se v duchu. V podstatě je to jen spekulování, nalhávání sama sobě a vymýšlení různých variant. Ale i přesto... Když Simon seděl v autě před mým bývalým bytem, myslel jsem, že chce být se mnou. Proč by tam ty týdny jezdil? Proč by ztrácel čas a riskoval řev svý ženy? Ale když se ani po třech měsících neodvážil vystoupit z toho blbýho auta, pochopil jsem, že musím odjet. Simon nikdy nebyl odvážnej. Naopak, byl to zbabělec, kterej byl vděčnej za jistotu svojí klece. Nechápu, jak jsem mohl být tak blbej a doufat v něco jinýho. 

"Jak víš, že se nezamiloval? Pověděl ti to?" 

"To ne." 

"Rozešel se s tebou?" 

"Ne." 

"Tak jak to víš?" 

"Nerozvedl se." 

Mamka odloží nůž, kterým krájela zeleninu, a přejde ke mně. Chvíli mě pozoruje, než mi dá pohlavek.

"Mami?!" 

"Kolikrát jsem vám říkala, že si nemáte nic začínat se zadanými?! Do partnerských a manželských vztahů se nesmíte plést!" 

"Já vím, ale-"

"Měl děti?!" 

"Jedno a- au!" 

"Zasloužil bys víc, než dva malý záhlavce! Jerede, myslela jsem si, že rozumnější." 

"Jsem, ale v tomhle případě to nějak nešlo." 

"Nešlo?" 

"Ne." Přemýšlel jsem nad tím, ale dokud byl Simon se mnou, nešlo mi se sbalit a odejít. Pořád jsem myselel na další a další dny s ním. Doufal jsem, že se mu podaří se doma utrhnout a přijít za mnou. Čekal jsem, jestli mi nenapíš. Jo, jako každá klasická milenka ženáče. 

Mamka si povzdychne, pohladí mě po vlasech a vrátí se ke krájení zeleniny. "Měl jsi odejít hned, jak jsi zjistil, že je zadaný. Nebo on ti to nepověděl?" 

"Ale jo, věděl jsem to hned od začátku." 

"Tak proč jsi zůstával?" 

Pokrčím ramenama. Nemůžu mamce říct pravdu. Nejdřív jsem Simona poznal jako skvělýho chlapa, kterej se za ničím neschovává. Netušil jsem, že to je jen díky chlastu, se kterým to přehnal. Když jsem ho našel a zjistil, jakej ve skutečnosti, chtěl jsem se mu pomstít. Za ty zmařený naděje, že jsem konečně potkal někoho, kdo se mi líbil. Pak jsem ho chtěl vytočit a provokovat ho. A nakonec... Nakonec jsem ho jen chtěl. Chtěl jsem, aby byl se mnou. I za cenu, že rozbiju jeho stejně mrtvý manželství. Snažil jsem se, aby na mě pořád myslel. Aby mě všude viděl. Aby měl na mě nějaký památky. Proto jsem se s ním miloval ve všech místnostech, který používal. V práci i doma. Proto jsem mu dělal cucfleky. Proto jsem mu nechal u něj doma svůj oblíbenej náramek s myší. Všechno ale bylo marný. 

"Miláčku?" 

Zvednu oči a uvidím mamčin pohled. 

"Nelíbí se mi, že se trápíš, ale jsem ráda, že jsi nerozvrátil rodinu." 

Na to naštěstí nemusím reagovat, protože vejde nejstarší ségra. 

"Kdy jsi přijel?" 

"Před chvílí," odpovím jí, když mi pleskne po rameni na uvítání. 

"Neslyšela jsem tě. Mami, chceš pomoc?" 

"Ne, už to mám hotový. Nachystej talíře." 

"Proč nejseš na trzích?" zajímá mě. 

"Přišla jsem pozdě z práce. A navíc si ráda od těch otravnej mrňat odpočinu." 

Pousměju se. Jo, tohle znám dobře. Ale všichni kromě nejmladšího brášky by se proti označení 'mrňata' ohradili. A dost vztekle. 

"Nějakej průser?" zeptá se mě neslyšně za máminýma zádama.

Zavrtím hlavou. Nenazval bych to přímo průserem. 

"A co ty?" oplatím jí.

"Trochu," naznačí. 

"Já vím, že si povídáte," upozorní nás máma. 

"Jakej průser?" řeknu nahlas. 

"Šéf si dovoloval a tak jsem mu dala facku. Teď se po mně vozí." 

"Mám tam dojít?" 

"Ne, táta tam byl. Uklidnilo se to, ale stejně si hledám novou práci. S tím kreténem, promiň mami, tam už nehodlám být." Suzi dokončí rozdělení talířů a jde si pro skleničky. "Stejnou práci seženu všude. A co ty? Zůstaneš tady?" 

"Nějakou dobu jo. Pak ale asi zase odjedu." 

"OK. Ale dokud seš tady, tak makej. Víš, kde jsou příbory, ne?" 

Už z lepší náladou se zvednu a jdu taky pomáhat. Nachystáme to akorát v čas. Do domu vlítne zbytek rodiny a já nemám čas myslet na svoje bolístky. Ty si nechám až na chvíle před spaním. Teď se chci smát.