Trochu víc - V nemocnici

"Dane? ... Dane!"

Probudím se a otevřu oči. Vedle postele stojí Evan. Je zalitý potem a drží se za břicho.

"Co -?"

"Je mi zle," přeruší mě zadýchaně. "Hodíš mě do nemocnice?"

Přikývnu a hned vstanu. Rychle na sebe hodím rifle a tričko. Evan se zatím opírá jednou rukou o postel. Druhou si setře pot. Je v pyžamových kalhotech a bavlněném tričku. Neptám se ho, jestli se převleče. Místo toho vezmu svoje i jeho doklady, mobil a peněženku. Přejdu k němu a podepřu ho. Trochu se mu podlomí nohy, ale ustojí to. Sehnu se, abych ho vzal do náruče.

"Na to zapomeň," okřikne mě, navzdory svému stavu. "Zvládnu to sám."

Sjedeme dolů výtahem a nastoupíme do auta. Evan se nepřipoutá, aby mohl být trochu skrčený. Zřejmě mu to trochu pomáhá. Vyrazím směrem k nemocnici, která je naštěstí kousek od našeho bytu. Tam seženu vozík, na který Evana posadím. Pohotovost je hned v přízemí. U pultu nás nahlásím a posadím se vedle ztichlého Evana. To se mi nelíbí. On mluví hodně. Normálně by nadával, že musíme čekat. Teď mlčí a jen se mírně chvěje. Prudce polkne, asi aby potlačil nevolnost. V mírné panice se rozhlédnu. Jsou tu jen dva lidi a ti vypadají v pohodě. Vstanu a znovu přejdu k přihlašovacímu pultu.

"Copak?" zeptá se mně sestřička, která nás zapisovala.

Zamračím se na ni.

"Ano?" znejistí.

"Hned nás zaveďte za lékařem!"

"Nejste na řadě," zkusí mi vysvětlit.

"Hned!!!"

Zatváří se trochu vystrašeně, hodí pohledem za mě a přejede pohledem všechny lidi v čekárně. Zakotví na Evanovi.

"Dobře," přikývne a něco naťuká do počítače. "Hned si vás zavolají."

Vrátím se k Evanovi a setřu mu čelo. "Vydrž," zašeptám.

"Dobrý," mávne rádoby bezstarostně rukou, ale roztřepaný hlas ho zradí. "Sestřička vypadala vyděšeně. Cos jí řekl?"

Zavrtím hlavou. To je snad jedno.

"Pan McPollee?"

Zavezu Evana do ordinace a on si na vyzvání lehne na lůžko. Rovně ale nezůstane, téměř okamžitě se schoulí do klubíčka.

"Můžete jít," pokyne mi doktor.

Nikam nejdu. Copak si vážně myslí, že jen tak odejdu? Lékař se zamračí, ale místo hádky se raději věnuje nemocnému. Jsem rád. Nikdo by mě odsud nedostal, ale nechtěl bych se s ním hádat. Teď je totiž prioritou Evan.

"Tak co vám je?"

"Bolí mě břicho. V noci jsem několikrát zvracel i měl průjem."

To jsem nevěděl, zarazím se. Spal jsem a netušil jsem, že je mu zle. Měl mě vzbudit dříve. Jenže to by nebyl Evan. Pořád se snaží vše vyřešit sám. Jednou mi říkal, že se mu nelíbí představa, že je slabší.

"Podívám se."

Lékař zvedne Evanovo tričko a prohmatá mu břicho.

"Au!"

"Vypadá to na slepé střevo," konstatuje doktor. "Vydržte." Přesune k lůžku přístroj na kolečkách. Až když přiloží sondu na Evanovu kůži, pochopím, že je to ultrazvuk. "Ano, je to zanícené slepé střevo," přikývne spokojeně. Přejde k telefonu a vytočí číslo. "Sál? ... Připravte se na operaci apendixu. ... Ano, zavolejte tým. ... Pacienta posílám nahoru." Zavěsí a obrátí se k nám. "Zřízenec vás odveze k přípravě na operaci."

O deset minut později má Evan vyplněnou kartu a leží nahoře na přípravném pokoji.

"Ještě poslední údaj," otočí se na něj sestřička. "Komu máme dát vědět v případě potřeby?"

Evan beze slova ukáže na mě.

"Nadiktujte mi svoje jméno."

"Daniel Dalton."

"Vztah k pacientovi?"

"Partner."

"Tady napište svoje telefonní číslo a dole to podepište," podá mi formulář.

Rychle to vyplním a vrátím nazpět.

"Tak," zkontroluje si to, než vstane a ze skříňky přinese nějaké věci. "Tady je holící strojek. Vyholte pacienta. Nebo to mám udělat sama?"

Zavrtím hlavou.

"Dobře. Poté jej oblékněte do andělíčka. Za chvilku pro vás přijdeme." S tím odejde pryč.

Přejdu k Evanovi a opatrně mu sundám propocené tričko. Po něm stáhnu i pyžamové kalhoty. Evan nemá žádné poznámky, což mě jen utvrzuje v tom, že je mu opravdu zle. Jinak by nadával. Nebo by mi to spíše nedovolil a udělal by to sám. Dotknu se jeho tváře. Vypadá dehydrovaný a má naprosto bílé rty. Naštěstí je už v nemocnici, kde se o něj postarají.

Vezmu do ruky holící strojek s pěnou a opatrně jej dole vyholím. Navléknu mu košilku, ale nezavážu ji. Stejně mu ji za chvíli sundají. Poté si sednu vedle něj a chytnu ho za ruku. Vím, že se bojí. Poznám to na něm. Ale asi jej to tolik bolí, že proti operaci neprotestuje.

"Napiš Tristanovi," vypotí ze sebe.

Přikývnu. Vím, že jeho bratr je jediná rodina, která mu zbyla a jemu na něm hodně záleží. Také mám svého malého švagra rád. I když s Evanem nejsme manželé nebo registrovaní, beru jej jako švagra.

"A dej vědět do mé práce. Stačí napsat Alexovi. On to zařídí."

Opětovně pokývu.

"Už jsme hotový?" nakoukne do místnosti sestřička. "Bezva," usměje se. "Ještě vám zabandážuji nohy a dám cévku."

Při posledním slově Evan zbledne ještě více.

"Nemusíte se bát," rozesměje se ona. "Nebude to bolet, jen je to trochu nepříjemné."

Vezme si nejdříve několik balíčků obvazu a pustí se do obvazování.

"Je to proti sraženinám," oznámí mu. "Slepé střevo tu operujeme několikrát denně. Je to ta nejbanálnější operace. Za pár minut budete znovu na pokoji. Jen se příjemně vyspíte," povídá a zároveň přejde k druhé noze. "Já ho mám také venku. Ani ta jizva není nijak viditelná. Dělá se to už přes malou dírku."

Evan se zamračí. Tohle utěšování se mu nelíbí.

"Odejde váš partner na zavádění cívky?" zajímá ji, když si chystá potřebné věci.

Evan se na mě podívá. Zavrtím hlavou. Neopustím ho.

"Zůstane. Ale otočí se," odpoví jí, ale je to oznámení i pro mě.

Udělám to. Vím, že je mu to nepříjemné a nechci ho ještě víc stresovat.

"Hotovo. Šikovný kluk," pochválí ho sestřička. "Vydržte mi tady a já si vás za chvilku odvezu, ano?"

Přejdu nazpět k Evanovi a uchopím jeho ruku. Vzhlédne ke mně a trochu namáhavě polkne.

"Dane ..."

"Počkám tu, až budeš mít po operaci," ujistím ho. Dnes mluvím více než on. Další nezvyklá situace.

Přikývne a jeho oči zatěkají po místnosti. Znovu pohladím jeho hlavu. Stiskne mi druhou ruku a pevně ji drží, než si ho odvezou na sál.

Bude to v pořádku. Musí to být v pořádku. Je to banální operace, kterou dělají několikrát denně. To vše mi koluje hlavou, když čekám před sály. Za chvíli tu bude.

Pevně stisknu jeho oblečení, které mi dali, abych jej odnesl domů. Přičichnu k nim. Sice je to hodně propocené, ale nevadí mi to. Je to jeho vůně. Co bych dělal kdyby ...? Ne! Nad tím nebudu přemýšlet, protože k tomu nedojde! Evan bude v pořádku. Jen si pár dní poleží a pak bude zase fit. Bude se vztekat, dělal doma nepořádek a večer se ke mně přitulí. Dřív mu vadilo, když jsem ho v noci držel. Ale už si na to zvyknul a dělá to sám od sebe. Dokonce mi jednou prozradil, že se mi špatně spalo, když jsem s ním nebyl. Ani neví, jak důležité to pro mě je. A já o to nepřijdu!

Zvednu oči k hodinám na stěně chodby. Jsou tři hodiny v noci a Evan je na sále už patnáct minut. Opřu se o stěnu za sebou a zavřu oči. Spát nepotřebuji, ale nechci se dívat na ty bílé stěny s obrázkami chorob. Za pár hodin jdu do práce. Sice bych si mohl vzít volno, ale neudělám to. Je to lepší, než kdybych byl doma a myslel na to, že Evan leží v nemocnici. Jen skončím dříve a půjdu za ním. Zítra bych mohl přivést Tristana. Bude pátek a to se vždy vidí. I přes zákaz. Nikdo z jejich rodičů o tom neví.

Dvacet minut.

Vytáhnu si telefon z kapsy a projíždím fotky. Evan na našem gauči. Evan v autě. Evan na dovolené u moře. Evan v restauraci. Evan s Tristanem. Evan u vánočního stromku. Evan při koupi svého auta. Evan nahý v posteli.

Dvacet pět minut.

Vezou dalšího pacienta. Ten je ale celý od krve a úpí bolestí. Zavezou jej dovnitř a já se dívám na červené kapky na zemi.

Třicet minut.

Kapky zmizely díky uklízečce, která tu proběhla.

Třicet pět minut.

Kolik je podle nich pár minut? To se dozvím o deset minut později. Vyjede lůžko a na něm leží Evan. Vyskočím z židle a jdu k němu.

"Na sále jsme ho už probudili, ale znovu usnul," usměje se ta sestřička, která ho připravovala. "Pár hodin si pospí a bude v pohodě. Žádný problém nebyl a vše šlo krásně."

Přikývnu a stále si jej prohlížím. Je bledý, ale už není zpocený. Do rukou má zavedené infuze, jinak opravdu vypadá, jako by spal.

"V kolik asi bude vzhůru?"

"Kolem oběda. Vy jste Dan, že?"

Přikývnu a pohladím Evana po tváři.

"Říkal vaše jméno, když jsme ho probudili."

Se staženým krkem přikývnu.

"Už utíkejte," směje se dál. "On je v pořádku."

Počkám, až jej odveze na pooperační a vydám se domů. Sice bez Evana, ale klidný.