Trochu víc, Trochu dál - u novomanželů

"Přestaň," okřikne mě Evan.

Nepřestanu, dál se na něj mračím. On dobře ví proč.

"Vždyť je to blbost!"

Blbost? Blbost?! Jak to může říct?! Pro mě je to jedna z nejdůležitějších věcí na světě. 

"Ne, tak to nemyslím," couvne, když uvidí můj rozzlobený výraz. "Jasně, že svatba není blbost," protočí oči, "ale nechápu, proč se tolik rozčiluješ, že nechci nosit prsten."

"Jsi ženatý!"

"To dobře vím," odfrkne si. "Moje rodina to ví. Moji kámoši to vědí. Moji spolupracovníci to vědí. I lidi v baráku to vědí. Není to nic, co bych tajil. Jen nechci nosit prsten!"

"Proč?"

"Nikdy jsem nenosil žádný šperky. Dokonce ani hodinky. Prostě mi to vadí. Navíc bych si to musel v práci sundávat a mohl ho někde ztratit. Nic jinýho za tím nehledej."

Tristan, který sedí na pohovce, se pobaveně usměje. Potom znovu skloní hlavu a ťuká si do mobilu. Čeká, až se dohádáme, aby mohl jít s Evanem do města. Evan si potřebuje koupit nové plavky. Staré jsou už prošoupané a na naší svatební cestě je bude potřebovat. Já s nimi nejdu. Zvyknul jsem si, že některé věci jsou jen pro ty dva. Dřív mě to mrzelo. Poté mi ale Evan vysvětlil, že to není proti mně. Prostě se jen snaží dohnat ty roky, kdy se nesměli vídat. Nebo se spíš setkávali jednou týdně, tajně a jen na dvě hodiny. Podle něj je to dobré i pro nás. Abychom si od sebe odpočinuli. Nechápe, že já si od něj odpočinout nepotřebuji. Ale protože on ano, nechávám to být.

"Proč to tolik řešíš?" povzdechne si mrzutě Evan.

Protože chci, aby všichni věděli, že mi patří. Aby ho nikdo neokukoval a nasváděl. Pár jich už bylo. Většinou ženy, ale vyskytli se i muži. Vždy mám takový vztek! Evan si jich naštěstí nevšímá, jinak bych se neovládnul. Místo, aby na ně reagoval, otočí se k nim zády. Jsem na něj tak hrdý! Spousta lidí se mne ptala, co na něm vidím. Údajně má otřesnou povahu. To říkají jen ti, co ho neznají. Evan je věrný, upřímný, umí dělat kompromisy a snaží se mě potěšit. Dělá to ale ze zamračeným výrazem a spoustou křiku. Proto ho všichni pokládají za protivu. Nevidí, jaký je vevnitř. Je pravdou, že on jim to ani moc neumožňuje. Ani to mi nevadí. Nechci, aby ho někdo znal tak dobře, jako já. 

"Hej! Posloucháš mě?"

Přikývnu. Vždycky ho poslouchám. I když si myslí, že ne. Například jeho ranní mrmlání, když se chystá do práce. Nebo při holení v koupelně. To většinou mírně nadává. Ne na nic konkrétního, prostě jen tak do vzduchu. Přijde mi to vtipné. 

"Takže?" zeptá se. "Musím mít ten prsten?"

S povzdechem zavrtím hlavou.

"Odpusť si ten výraz," napomene mě. "S kým si to pořád píšeš?" otočí se na Tristana.

"Cože?" zvedne hlavu jeho mladší bráška. "To je... kamarád." Viditelně lže, ale Evan mu to uvěří a znovu se otočí směrem ke mně. "Uděláme to takhle, jo? Do práce nebudu prsten nosit, protože tam mít šperky nesmíme. Ale pokud někam půjdeme, nasadím si ho. Jen mi to musíš říct. Já si na to nevzpomenu."

Usměji se na ně. Takto mi to vyhovuje a jsem rád, že navrhnul kompromis.

"Zase se culíš, jako by ti všechno vyšlo," zavrtí Evan hlavou a znovu se podívá na svého bratra. "Co si pořád píšete?"

"Kdy se uvidíme."

"S tím kámošem?"

"Hm."

"Proč se u toho tak směješ?"

"Jen... To... Vtipné..." Tristan se nějak moc zakoktává a mírně zčervená. "Proč se ptáš?"

"Jen tak."

Nechápu, proč je Tristan tolik nejistý. Proč rovnou nepoví, že si píše se svým přítelem? Vždyť všichni vědí, že chodí s Peterem. Nedává mi to smysl. 

"Můžeme už jít?"

"Jo," přikývne Evan. "Pojedeš k vašim?" obrátí se na mě.

"Ne." 

"Myslel jsem, že chceš vidět Emmu." 

"Zítra." Dnes je má malá sestřička u nějaké své kamarádky. Jsem rád, že má tolik přátel. Nepodědila moji a otcovu povahu. Vlastně ani mamčinu ne. Myslím, že je to dobře. 

Zavrtím hlavou a vtisku mu pusu na rozloučenou. Evan si vezme klíče, peněženku a odejde s Tristanem. Vyjdu na balkon a podívám se, jak jdou k autu. Evan nabídne Tristanovi, jestli chce řídit, ten ale zavrtí hlavou. Proto si usedne na místo řidiče. Než odjede, mávne mi. Ví, že se za ním vždy dívám. Poté se vrátím do bytu, sednu si na pohovku a sleduji sportovní zápas. Po chvíli mi cinkne smska.

Evan: Vytáhni prádlo z pračky a dej ho do sušičky. Cestou zpátky vezmu jídlo.

Vzorný manžel, usměji se.