Trochu víc - Dan a Evan po roce

  "Dnešní trénink šel dobře," poplácá mě po zádech Ross. "Určitě si tě všimnou nějací lovci talentů."

  Zavrtím hlavou.

  "Co?" zeptá se on. "Nechceš rugby dělat profesionálně?"

  Znovu zavrtím hlavou. O toto mi opravdu nejde. Nikdy jsem se nechtěl živit jako profesionální sportovec. Taková kariéra je příliš rychlá. Nebavilo by mě neustálé přesouvání z místa na místo nebo výměna klubů. Navíc pokud bych se zranil, tak bych skončil úplně. A co poté? Nebo až už nebudu zvládat nápor? Raději bych se viděl jako něčí trenér. I proto studuji na vysoké škole. Nechci být odkázaný na štěstí.

  "Není to škoda? Podle mě na to máš."

  Podívám se na Rosse. Ano, patřím k těm lepším v našem mužstvu. A to i přesto, že jsem na universitě teprve jeden rok. To ale na mém rozhodnutí nic nemění.

  "Doufám, že nejseš jeden z těch praštěných, co si hned po škole vezmou svoji školní lásku a žijí pro rodinu."

  Školní lásku? Pousměji se, když si vzpomenu na Evana. Tolik mi chybí. Doma jsem kvůli zkouškám nebyl už tři týdny, takže jsme se dlouho neviděli. Každý den mu píši, ale není to ono. Chci ho vidět a držet v náruči. Domů ale pojedu až příští týden. V pondělí mám totiž těžkou zkoušku a musím se na to znovu podívat. Stýská se Evanovi také? Na smskách to není poznat. On nikdy nepíše nic, jak to nazvat, citového. Není ten typ, co by po zprávách vyznával lásku. On to moc neumí ani osobně. Ale stejně jsem šťastný. 

  "Co se tak směješ?" dloubne do mě Ross. "Myslíš na svoji holku, že jo?"

  Přikývnu. Holkou ho ale nenazývám, to by se hodně rozčílil. Pořád trochu bojuje se svojí pasivní rolí. Několikrát naléhal, abychom si roli vyměnili. Že si chce také zkusit aktivní pozici. Aspoň párkrát. Já jsem to ale odmítnul. Vadilo by mi to. Chci být v něm a neumím si představit, že by to bylo naopak. Snažím se, aby se mu milování vždy líbilo. Abych mu to vynahradil.

  "Cos tady dělal?! Slyšíš?! Máme zavolat policajty?!"

  Podívám se směrem k parkovišti. Stojí tam tři kluci z našeho týmu a s někým se tam dohadují. Přes jejich velké postavy ale není provinilec vidět.

  "Co se tam děje?" nechápe ani Ross. "Hej," zavolá na ně. "Co tam děláte?"

  Kluci se po nás otočí a jeden zavolá. "Chytli jsme tady zloděje, který chtěl šlohnout Danovo auto!"

  "Já nic nekradu, pitomci!"

  TEN HLAS! Rychle popoběhnu a kluky odstrčím, abych viděl tu naštvanou osobu. Evan se vztekle mračí a snaží se dostat ze sevření jednoho z mých spoluhráčů. Hned mu pomůžu. Taky se mi nelíbí, že ho někdo drží za rameno, aby nemohl utéci.

  "Ty ho znáš?" zeptá se Ross a já přikývnu.

  "Jsem vám to říkal, ale nevěřili jste mi!" prská dál Evan.

  Kluci něco zabrblají a vydají se pryč. Počkám, až nejsou vidět a prudce Evana obejmu.

  "Jau! Opatrně!"

  Trochu povolím sevření, které jsem díky radosti neodhadnul, ale nepustím jej. On je vážně tady! Nic nenaznačil, ale rovnou přijel! Takže se mu muselo stýskat! Jinak by nejel šest hodin vlakem nebo autobusem! Vlastní auto totiž nemá. Evan nesnáší dlouhé cestování, a přesto dojel!

  "No tak," klepne mě do zad. "Už mě nech."

  Zavrtím hlavou. Nechci ho pustit.

  "Jsme na ulici," upozorní mě.

  To je mi jedno.

  "Můžeme jít někam jinam?"

  Zvednu hlavu, ale dál ho držím v náruči.

  "Třeba k tobě do pokoje," nadhodí trochu nervózně. "Jsem si říkal ... že ... Tam se můžeme ... pokecat a ... Ty víš co!" zahuhle, když mu to nejde říct nahlas. Mně to ale nevadí. Vím dobře, co chce povědět. Pustím jej a rychlým krokem ho vedu do svého pokoje.

  "Nemusíš tak letět," zazní za mnou udýchaně. "Ti nestačím. A taky ..."

  Když se odmlčí, otočím se na něj. Uhne očima a zamračí se na podlahu v hale kolejí, kam jsme zatím došli. Trochu do něj strčím, aby pokračoval.

  "Ach jo," vzdychne. "Taky tu budu celý víkend."

  Cože?! On přijel na celý víkend?! Opravdu?! Nemusí po pár hodinách spěchat domů, aby stihnul práci? Vzal si dovolenou, aby mě přijel navštívit, když já nemohl?

  "Přece nepojedu hned nazpět," zaškaredí se už na mě. "Je to hrozně daleko. Psals, že tvůj spolubydlící tu o víkendu není, tak ... Nebudu utrácet za nějakej hotel a přespím u tebe. Nekoukej tak na mě!" rozčílí se. "Prostě ... tak."

  Usměji se. On vážně neumí přiznat, že mu chybím. Raději se vymlouvá jako malý kluk. To mi ale nevadí. I přes slova, kterými se to snaží popřít, mi vždy činy ukáže, co se v něm děje.

  "Nesměj se jako cvok," pleskne mě po ruce. "Radši jdeme do tvýho pokoje."