Trochu víc - První Vánoce
"To snad nemyslíš vážně!" vydechne máma.
Dál se na ni klidně dívám a čekám, až nabere dech. Vím jistě, že tímto to neskončí. A bohužel mám pravdu.
"Ty hodláš trávit s nějakým cizím klukem?! A co tvoje rodina?!"
"Řekl jsem vám, že tu zůstanu, jedině když pozvete i Evana," odpovím a podívám se i na tátu, který sedí na gauči.
"Nechci, abys ho tahal sem!" zakřičí mamka. "Co by tomu řekli lidi?"
"Jací?" nechápe Emma. "Doma jsme jen my."
"Sousedi!"
"Oni nás sledují?"
"Emmo, nepleť se do toho," požádá ji táta, než se otočí ke mně. "Domluvili jsme se, že toho kluka nebudeš vodit do naší rodiny."
"Souhlasil jsem," i když mne to stálo hodně přemáhání. "Ale nenechám ho na Vánoce samotného."
"Má snad svoji rodinu, ne?!" vyšiluje dál mamka.
"Ne, nemá." Od té doby, co jsme spolu, ji nemá, upřesním v duchu. Ani po tom půl roce, co jsme nyní spolu, jej nedokázali akceptovat. U nás doma situace také není ideální, ale aspoň mne nevyhazují z domu.
"To ale neznamená, že se bude cpát do naší!"
"Mami, nekřič," poprosí ji Emma. "Já bych tu Evana chtěla."
"Ne!"
Pokrčím rameny, vezmu si ze země tašku, kterou jsem tam před chvílí položil, a vyjdu z domu. Svoji rodinu mám rád, ale nenechám Evana na svátky samotného. I když nic neřekl, musí mu být hrozně. Poprvé nebude doma, neuvidí se se svým malým bráškou, ani nebude jíst svoje oblíbené jídlo. A to jen proto, že se máme rádi. Nechápu to. Proč to tolika lidem vadí? Nikomu přece neubližujeme, neděláme nic špatného nebo snad protizákoného. A stejně nás nechtějí akceptovat. Já jejich souhlas nepotřebuji. Jen nestrpím, aby trápili i Evana.
************************************************************************************************
"Co tady děláš?"
Projdu kolem něj do bytu a zavřu za sebou dveře. Z tašky vytáhnu malý umělý stromek, který postavím na skříň. Pod něj umístím dárky. Vybíral jsem je pečlivě. Koupil jsem hlavně praktické věci, které tolik potřebuje. Z domu odešel prakticky jen se spodním prádlem a pár kouskami oblečení.
Přejdu ke kuchyňskému pultu, na který vyskládám misky s jídlem. To jsem uvařil dopoledne, než se do vaření pustila máma. Tušil jsem, že budu večeřet někde jinde.
"Dane?"
Další na řadě jsou světílka. Malý řetěz jsem musel koupit v obchodě. Naší mají jen velké ozdoby, které by se sem nevešly. Toto nainstaluji nad Evanovu postel a zapnu je do zásuvky. Příjemné světlo zalije celý pokoj. Teprve poté se otočím k Evanovi. Stále stojí ve dveřích, oči doširoka otevřené.
"Krásné Vánoce," popřeji mu.
Chvíli je ještě strnulý, než se konečně pohne. K mému překvapení se pousměje. "Tobě taky." Potom přejde k posteli, kde se skloní. Vytáhne tři balíčky, které přidá pod stromeček. "Jeden je pro Emmu," vysvětlí trochu nejistě. "Jen taková hloupost."
Přejdu k němu a pevně ho obejmu. Nejen, že se nezlobí, že jsem přišel neohlášený, ale dokonce má i dárky pro mě a mojí sestřičku. To jsem nečekal. Nemá moc peněz. Nabídnul jsem mu, že mu budu dávat příspěvek na nájem, ale vynadal mi. I když se mi to nelíbí a chtěl bych mu pomoci, stáhnul jsem se a žádné peníze mu nedávám. V tom, abych kupoval jídlo mi ale zabránit nemůže.
"Zůstaneš tu do rána,"
"Ano."
"To je dobře," uslyším jeho šepot.
Šťastně se usměji do jeho vlasů. Ano, je to dobře.