Bunny - Rushův návrat

  Probudí mě divnej pocit. Namáhavě rozlepím oči a rozhlídnu se po pokoji. Nade mnou stojí viditelně naštvanej Jimmy. Bezva! Doufal jsem, že zrovna jeho dneska neuvidím, protože tuším, že mě chce seřvat. Přiložím si prst na rty, aby nezačal nadávat a tím nevzbudil Bunnyho, kterej vedle mě spí, a kývnu mu ke dveřím na chodbu. Když se tam vydá, vstanu, hodím na sebe spodky a jdu za ním.

"Než začneš," předběhnu ho rychle, když vidím, jak otvírá pusu hned poté, co jsem za sebou zavřel dveře do pokoje, "tak ti narovinu říkám, že to není tvoje věc."

"Byl zničenej!" zavrčí Jimmy a ukáže na Bunnyho dveře.

"Já vím." Dokážu si docela dobře představit, že Bunny nesl náš rozchod dost špatně. Dokonce i já, kterej jsem všema kolem označovanej za cynika, jsem z toho byl dost hotovej. Ale prostě jsem si potřeboval všechno ujasnit.

"Ty to víš? To pochybuju, tys ho totiž neviděl!"

"Neviděl," připustím pravdu, "ale i tak to vím. Znovu opakuju, že to není tvoje věc."

"Je to můj nejlepší kamarád," prská dál.

Chvíli přemýšlím, jestli je v tom jen kamarádství. Jo, kámoši se o sebe starají, ale ne takhle vehementně. Jimmy do Bunnyho není zamilovanej. Tím jsem si jistej. Podle mě si ale k němu vybudoval určitej ochranitelskej vztah. Bude ho vždycky bránit. Taky se mu asi i líbí, jak k němu Bunny vzhlíží. Asi si pak připadá velkej a silnej. Má ale smůlu. Bunny už postupně začíná dospívat a za chvíli ho už nebude jako svýho ochránce potřebovat. To se Jimmymu určitě nebude líbit. Teď ale řešíme něco jinýho.

"S kolika holkama ses rozešel ty?" založím si ruce na hrudi.

"Co je ti do toho?"

"Asi s více než jednou, že jo? A kolik jejích kamarádů ti přišlo dělat kázání a seřvávat tě za to?" zamračím se na něj. "Lidi se prostě rozchází. I Bunnymu se to prostě muselo jednou stát. Rád za to nejsem, ale stalo se. Pohádali jsme se, já se naštval a zmizel. Teď jsem se vrátil, vyjasnili jsme si to a jsme zase spolu. A ty nám do toho nekecej nebo se začnu vyptávat na tu tvoji holku, se kterou už podle mýho odhadu nejseš."

Jimmy si mě přeměří dost hnusným pohledem, ale je mi to jedno. Hlavně, že sklapl. Nechci, aby se někdo, a zvlášť on, mezi mě a Bunnyho pletl. Ať se o něj stará jako o normálního dospělýho kluka. Tím Bunny je, i když na to vůbec nevypadá.

"Proč seš vlastně tady?" napadne mě. Vždyť se s Bunnym viděli před chvílí ve škole. Copak za ním neustále chodí?

"Máme sraz s partou. Jdeme na zmrzlinu," uráčí se mi odpovědět, i když viditelně nemá náladu na svěřování. To já ale taky ne a na jeho otázky jsem reagoval.

"Vy to fakt děláte častěji?" zeptám se nevěřícně.

"Co jako?"

"To chození do cukrárny. Myslel jsem, že si ze mě Bunny dělal srandu, když mě tam minule pozval." Bylo to naše první rande, jak by to on nazval. Mně to bylo jedno. Nevím, odkdy se počítá začátek našeho vztahu. Od prvního setkání? Od první pusy? Od uvědomění si, že je mezi náma něco víc?

"Nedělal. Chodíme tam normálně." Jimmy vypadá dotčeně, že o tom vážně pochybuju. Ale kdo by čekal, že to fakt nebyl vtip.

"No tak dneska to bude bez Bunnyho, protože on je unavenej a spí," pokrčím klidně rameny.

"Ani se nemusím ptát, z čeho je utahanej, že?" ušklíbne se zase protivně Jimmy.

"Zkus si to domyslet podle toho oblečení na zemi a nás dvou nahých v posteli. Ale jestli chceš, můžu ti dát i nápovědu," usměju se na něj sladce. Klidně mu to popíšu. Třeba mu tak dojde, že má Bunny kluka. Vždyť nás ale i slyšel, když jsme si to rozdávali a stejně to asi pořád nepobral.

"Ne, dík," odmítne odměřeně. Přesně podle mýho odhadu. "Jak dlouho tu budeš?"

"Myslíš dneska?" nechápu jeho otázku.

"Myslím všeobecně. Nemáš školu?"

"Začíná mi až za tři týdny, do tý doby budu tady. Proč? Chceš mě snad někam pozvat?"

Co pořád vyzvídá? Strašně mi leze na nervy. Trochu na tom má podíl i to, že do něj byl Bunny zamilovanej. Vadí mi ta představa, že někdo takovej se pořád cpe do našeho vztahu. Ať si radši najde nějakou normální holku, která nebude nepřející a odporná mrcha. Ale je v tom i něco jiného. Sotva jsme se dali s Bunnym dohromady a už jsou tu problémy. Chci s ním být, užívat si a ne řešit nějaký ptákoviny. Je to můj první vztah, vše na něm je pro mě nové a já si to chci vychutnat. Taky jsem už od mala zvyklý se starat sám o sebe a nikomu se nezpovídat. Teď mám povinnosti nejen k Bunnymu, ale z nějakého důvodu si Jimmy myslí, že i k němu. Ale to se spletl, já se mu nikdy nebudu zpovídat u toho, co dělám.

"Ne. Chci si s tebou ještě pár věcí ujasnit," narovná se teď, aby vypadal větší než já a budil strach. Na mě ale tyhle taktiky neplatí. Jsem zvyklej na vysoký a svalnatý lidi. Ostatně Coul je taky větší a mohutnější než já.

"To máš blbý," zavrtím rozhodně hlavou, "pro mě je tohle téma uzavřený a nehodlám ho znovu otvírat. Vztah je o dvou lidech, trojkám nefandím, takže si svůj proslov nech pro sebe. A byl bych ti vděčnej, kdybys s tím neotravoval ani Bunnyho."

Otočím se a zajdu do Bunnyho pokoje, kde na velké posteli spí malá postavička.

Jak to, že mě tenhle malej kluk tak dostal? Nikdy jsem na tyhle sladký a nevinný typečky nebyl. Naopak se mi líbili normální kluci v mým věku. Ale stejně můj první oficiální přítel je drobnej a štíhlounkej chlapeček, kterej má problém říct sprostý slovo. Za celou dobu, kdy jsme spolu byli, řekl jen jedno a to jsem ho musel poprosit. Sprosťárny se k němu nehodí, ale já to chtěl aspoň jednou slyšet.

Sednu si na postel a pozoruju ho. Má světle hnědé vlasy, které pořád nosí ulíznuté a vzorně učesané. Přitom mu sluší víc, když je má normálně rozdrbané. Jeho tvář vypadá příliš mladě a nevině, což odpovídá i jeho povaze. Ale právě ta mě dostala. Jak může být v dnešní době někdo tak nezkaženej a hodnej? Vždyť v okolním světě je tolik hnusu a násilí, který ulpí na každým. Ale on ne. Bunny si zachoval svoji dětskou čistotu i pohled na svět. Chápu Jimmyho, že ho chce chránit, když je Bunny takovej. I já mám občas chvilky, ve kterých ho chci schovat za sebe a nikomu nedovolit, aby se k němu přiblížil. Ale vím, že bych mu tak jen ublížil. Bunny musí dospět a vyrůst. Je potřeba, aby se přestal bát a schovávat ve stínech ostatních lidí. Je plnoletý, tak se i musí jako dospělý chovat. A on to určitě nakonec zvládne. Je v něm více síly, než si sám myslí.

Znovu se na něj podívám a musím se usmát. Na jeho bledé hrudi jsou dvě červené skvrny, které jsem mu udělal, když jsem se na něj dneska vrhnul. Prostě jsem se neudržel, a jakmile se za náma zavřely dveře, tak jsem z něj strhal oblečení a ohnul ho o postel. Nebylo to romantický, ale já ho prostě potřeboval. Jo, to je ten správnej výraz. Potřeboval jsem ho. Ten hnusnej pocit, kterej jsem ty dva týdny cítil, přestal, až když jsem se vrátil k Bunnymu. Jen on mohl zahnat tu odpornou bolest, která mě mlátila zevnitř do mého hrudního koše.

Škoda, že jsem tak tvrdohlavej. Jinak bych za Bunnym přišel už po týdnu, když mi došlo, že mě Bunny má fakt rád. Ten týden jsem si pořád říkal, že se spletl, že je pořád zabouchlej do Jimmyho, že si to jen namlouvám, že ... že ... že. Až pak mi došlo, že ten zaslepenej jsem já. Připadal jsem si trapnej, že jsem to neviděl dřív. Jak to, že jsem neviděl ty chvíle, který jasně ukazovaly, že Bunny k Jimmymu nic necítí? Proč mi nedošlo, že ty pohledy, který se na mě díval, nebyla jen o vděčnosti?

Styděl jsem se, jak jsem Bunnyho sjel, když mi řekl, že mě má rád. Člověk občas řekne věci, který ani tak nemyslí, jen se bojí uvěřit, že by to mohla být pravda. Asi jsem se vážně bál uvěřit tomu, že by on miloval mě a ne svýho 'prince'. Nakonec jsem ale dokázal sebrat odvahu a odjel za ním.

Skloním se k Bunnymu a políbím ho na tvář. Trochu se zavrtí, takže se odtáhnu. Nechci ho vzbudit, přijde mi, že si potřebuje odpočinout. Doufám, že za tu jeho únavu nemůžu já. Spal během těch dvou týdnů? Nebo jsem na něj dneska byl moc divokej? Ale nestěžoval si.

Uslyším tiché vibrace, které jdou z mého telefonu na stole. Natáhnu se pro něj. Je to Coul. Opatrně vstanu a zajdu do koupelny, kde hovor příjmu.

"Rushi?"

"Cos potřeboval?"

"Tys tu kolem poledne byl? Slyšel jsem nějaký bouchnutí dveří, ale tebe jsem neviděl."

"Jo, stavil jsem se tam."

"A kde teď jsi? Zase jsi zmizel?" V jeho hlase jasně slyším obavu. Asi si myslí, že se před nima schovávám.

"Ne, jsem ve městě. Už jsem se vrátil, ale domů dorazím až zítra." Dnes se nikam hnout nehodlám.

Posledních deset dní jsem byl pryč z města. Hlavně kvůli Monice, protože mi neustále nadávala, že jsem se rozešel s Bunnym. Už jsem to nevydržel a utekl. Jezdil jsem po celé zemi, spal v autě, přemýšlel. Musel jsem od všeho vypadnout. Pomohlo mi to, abych si všechno ujasnil.

"Mohl jsi nám aspoň něco říct."

"Promiň, spěchal jsem."

Domů jsem se přišel jen převlíct. Nechtěl jsem za Bunnym přijít ve špinavých hadrech, ve kterých jsem prožil celej svůj výlet. Myslel jsem, že když jdu za ním, abysme se dali dohromady, tak bych měl vypadat trochu líp. Vím, že na to Bunny dá. Tak jsem si oblíknul lepší kalhoty i triko. On mě ale stejně překonal. Kdo vůbec nosí do školy kravatu? Nikdo. Teda pokud to není součástí nařízené uniformy. Jinej by v tom vypadal divně nebo blbě, ale Bunnymu to slušelo. Malej, vzornej školáček, kterej je naprosto rozkošnej.

"Kde jsi byl?" zeptá se tiše můj nejlepší kamarád. Asi si není jistej, jak se má ke mně chovat. Doteď jsem od nich nikdy neutekl. Odjížděl jsem jen na dovolenou, ale i tak jsem jim pořád psal. Teď to ale bylo jinak.

"Tak různě." Nechci mu to vyprávět po telefonu. "Zítra ti všechno řeknu, jo? Řekni Monice, že jsem naživu a zdravej," požádám ho. "A taky to, že už nejsem naštvanej."

Monica mi neustále vypisovala, jako bych snad byl malý děcko. Někdy si myslím, že ona a Coul mě berou jako svoje dítě, o který se musí starat. Možná by si měli pořídit prcka, aby mě nechali být. Mám ale strach, že teď půjdou po Bunnym. On v lidech totiž vyvolává touhu po tom, aby ho chránili a starali se o něj. Ale mají smůlu, teď jsem tu já!

"Vyřídím jí to. Ahoj."

Zavěsím a spokojeně se vrátím ke svýmu králíčkovi.